Teologie a duchovní texty / Zdeněk A. Eminger / 30. ledna 2021

V síle sociálních sítí je nová kniha františkánského řeholníka a kněze Richarda Rohra Univerzální Kristus doporučována ani ne tak jako kniha roku, jako spíš kniha desetiletí či staletí. Zdá se mi, že pro lidi, které zasáhla přímo do srdce, je to kniha přicházejícího věku, formující čtení a vůbec první setkání s teologickým myšlením a jazykem, které dávají smysl. Geniálně zvolený název okamžitě vybízí k otázce, kolik v ní asi bude, protože musí být, křesťanské mystiky, a nakolik je práce inspirovaná dílem Pierra Teilharda de Chardin. Je. Skvělý a citlivý překlad Jany Ogrocké bych rád ocenil hned na samém úvodu, neboť povyšuje text na dílo, které v českém jazykovém prostředí, doufám, přetrvá.

Rohrova kniha pro Rohra i pro nás

Už po několika odstavcích je zřejmé, že Rohr neobjevuje jedno z tajemství Vtělení pro čtenáře, aby je poučil, aby ukázal, jak erudovaný a moudrý je, aby je nasytil, napojil a poslal zase o dům dál. Nesbírá publikační body. Jeho práce je sice příkladem zdravé a silné pokoncilní teologie, ale důležitější je, že srozumitelnou a nekomplikovanou řečí přivádí čtenáře k náročné reflexi Písma, k mystikům, k počátkům formování Kréda, z něhož do dnešních dnů nepominulo ani slůvko. Je nad slunce jasnější, že touto teologickou meditací objevuje nového Krista předně sám pro sebe a nezříká se přitom údivu ani odvahy vyznat se ze svých pochybností a hlavně – z radosti nad nacházeným. Jeho osobní zkušenost by se dala shrnout ve větě: „Zralý křesťan vidí Krista ve všem ostatním a ve všech ostatních.“ Nemusel by o potřebném vnitřním uzdravení, založeném na přijetí Boží lásky a uvědomění Krista ve struktuře a srdci všeho živého, psát knihu o dvě stě padesáti stranách. Jistě by se mu podařilo zkoncentrovat hlavní myšlenku své meditace na pár stránek. Neudělal to. Uzdravení sebe sama a našeho vztahu k Bohu vyžaduje cestu, námahu a statečnost. Vyžaduje vyrovnání se se skutečností, že Bůh, o němž nám doposud vyprávěli a o němž jsme se učili, patrně vůbec neexistuje. Rohr nasvěcuje spolu s velkými osobnostmi křesťanského věku Tajemství, které se člověku může zjevit jako ta největší uzdravující síla. Co je k tomu potřeba? Přijmout holý fakt, že Bůh člověka miluje bez podmínek a že člověk může z této lásky žít i ve vztahu k sobě samému a druhým. Ježíš kráčí s každým jedním člověkem dvacet čtyři hodin denně a snáší spolu s ním všechno, co ho potkává. Boha máme všude s sebou.

Trpělivost v hledání přináší růže

Sám Rohr doznává, že se k ideji univerzálního Krista dostal až před lety a že velkou část svého života kráčel v letmém dotyku Tajemství, ale stále jen v dotyku. I pro něj je jeho kniha vítězstvím. Autor se prolomil do poznání, o kterém evangelia, zvláště to Janovo, říkají to podstatné: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ (1:1–5) S dětskou radostí objevuje, že toto Slovo-Kristus bylo od počátku ve všem. „Dávno před vtělením v osobě Ježíše byl ve všech věcech hluboce obsažen Kristus – Kristus jako všechny věci!“ Všímá si, s jakou lehkostí křesťané „připojili k Ježíšovi slovo „Kristus“, jako by to bylo jen jakési jeho příjmení, a ne způsob, jímž Boží přítomnost po celou historii dává kouzlo veškeré hmotě…“ Všímá si, jak a proč apoštol Pavel zdůrazňuje život věřícího člověka „v Kristu“, a nejen s ním, vedle něj, pro něj, od něj, skrze něj. Pak se ovšem něco změnilo. Jako by se ochočený Ježíš stal lékem na individuální problémy lidí, a ne vrcholným a nenahraditelným lékem pro všechno, pro všechny, pro celé stvoření, pro živé i pro mrtvé. Pokud se Ježíš stal omezeným řešením na bolesti jednoho člověka, a nikoliv na všechny lidi a na všechno živé bez výjimky, je pochopitelné, kde má všecko ono rozdělení a rozdělování – jednotlivců, skupin i církve jako takové – svůj pramen a své smutné „ospravedlnění“. Rohr je fascinován starobylými i moderními mystickými prožitky, v nichž lidé viděli Krista, skutečného Ježíše Krista v každém jednom člověku, jehož potkali, i v kráse a logice stvoření, z jehož prachu pocházíme. Pochopil spolu s Etty Hillesum, že i v těch nejstrašnějších chvílích je Bůh v člověku a touží, aby i člověk byl v něm. Jinak řečeno: člověk musí objevit a dosvědčit univerzálního a kosmického Krista v sobě samém, a tak zachránit a uzdravit sebe, a dát tak zaznít univerzálnímu „hlasu“, který „všechny věci vyzývá, aby se ucelily a byly věrné samy sobě“. Přesně jako u našeho Vladimíra Boublíka jsou dvěma cestami, chcete-li nástroji sjednocení a poznání – „velká láska a velké utrpení – a často velká láska, která zákonitě vede k velkému utrpení“. Svými činy dosvědčuje křesťan Boha ve světě. My jsme, čtu z Rohrových úvah, jeho oči, uši, ruce a srdce.

Jeden z příkladů proměnění – eucharistie 

Rohrovo velké svolávání ke Kristu, který se nedává poznat podle zásluhovosti, jde ruku v ruce se staronovým, pro někoho samozřejmým, pro druhého nepřijatelným pohledem na svět. Privatizovaný Ježíš do podoby kouzelného talismanu, který tu jen pro mě a při troše dobré vůle i pro některé lepší druhé, vytváří nesnesitelné napětí vnitřního rozkolu, kde místo živé víry – ve Vtělení, v eucharistii, v milost a odpuštění – dominuje nade vším institucionalizované náboženství plné zákazů a příkazů, prostor bez radosti a svobody. Těch příkladů nabízí Rohr nespočet. Jeden za všechny. Když se věřící po přijetí eucharistie klaní ve směru Svátosti oltářní, klade si otázku, zda si lidé vůbec uvědomují, že „ve Svátosti oltářní se měl uskutečnit plný přenos identity do nich? Oni sami jsou nyní živým, pohyblivým tabernáklem stejně jako Archa úmluvy“. Vnějšková zbožnost fixovaná na kult a kostel souzní s tím, jak se křesťan „snaží dostat tam nahoru“, místo aby porozuměl, že „Boží velký skok v Ježíši byl skokem „sem dolů“ “. Podobně připomíná těm, kdo mají eucharistii za pouhou připomínku, že Ježíš při poslední večeři neřekl: „Toto je můj duch, který se za vás vydává“ ani: „Toto jsou mé myšlenky“, nýbrž pověděl: „Toto je moje tělo.“ Zatímco skutečné jezení Božího těla a krve bylo pro řadu těch, kdo s Ježíšem chodili, nesnesitelné a skandální (Jan 6), je dnes přijímání eucharistie sice časté, ale vede člověka tam, kam má? Je-li přijímání Boha „tak jednoduché“, proč je pro mnoho křesťanů tak složité přijmout druhé lidi, odlišné, jiné, hledající? Kde se stala chyba? Jedno z druhého přece vyplývá – v přijímání Boha přijímám člověka, v přijmutí člověka jako Božího dítěte říkám své amen věčnému Božímu staň se. Rohr se klaní, na rozdíl od některých teologických představ, k univerzalitě vtělené Boží přítomnosti. Účast na těle a krvi Kristově je zároveň víc než symbolickým pojítkem mezi všemi lidmi a tvory světa, vesmíru a nebe. V Jeho utrpení se stáváme účastnými utrpení všeho a všech, a překračujeme tím svým způsobem bohapustou individuální přítomnost sebe sama. Svět ani Bůh se netočí jenom kolem nás. Kristus se nevydává za „mne“, ale za „nás“. 

Křesťané na špatné straně

Podstatu lidské štítivosti vůči druhým vyjadřuje Richard Rohr tvrdými a otřásajícími slovy: „Není to Bůh, kdo je krutý. Krutí jsme my. Není to Bůh, kdo požaduje utrpení lidí. To my je požadujeme. Bůh nepotřebuje a nechce utrpení – ani v Ježíši, ani v nás.“ Uvažuje spolu s René Girardem, jak smrtící je pro křesťana skočit na lep vizi obětního beránka (obvykle toho nejslabšího a nejbezbrannějšího člena společenství), na něhož jednotlivec či komunita navěsí své viny, své hříchy, své lži a po starozákonním způsobu ho vyženou do pouště nebo zabijí, aby se na maličkou chvíli očistili a cítili líp. V Kristu je idea obětního beránka, a tedy všichni ti „zlí, nevěřící, nemravní a strašní“ (jinověrci, homosexuálové, uprchlíci), na které je třeba si dát pozor, nemyslitelná. On je tím jediným a posledním Beránkem. Přesto se to pořád děje. Přesto se podle nemalé části křesťanů snaží „ti oni“ nabourat naši představu Boha, zničit nás, svést nás z cesty, omámit, a tak je potřeba proti nim bojovat a potírat je. Z života z víry se stalo zaměřování na „soukromé hříchy lidí“ i „obdiv“ a „akceptace“ chování veřejně známých postav, píše Rohr. „Pýcha, ctižádost, chtivost, nenasytnost, falešné svědectví, zabíjení prohlašované za legitimní, marnivost“, které podle františkánského bratra skutečně ničí svět, jsou bagatelizovány. Není důvod, proč by věřící v Krista měli mít potřebu být na straně pochybných vítězů a úspěchu založeného na krvi. Je tu jediný vítěz – Kristus, jenž zjevuje svoji univerzální přítomnost ve všech a ve všem. Autor si je ze svého kněžského života vědom, jak pomalé a lopotné je někdy poznání Božích věcí a z něho vyplývající východiska: Kdo je to Ježíš? Kdo je to Kristus? Co je církev? Co je eucharistie? Co je to Boží milost? Co je člověk? Jaké je mé postavení v kruhu celého světa a nakonec i v celém řádu stvoření a spásy? Jaký vztah má Bůh k lidem „mimo“ křesťanský náboženský okruh a jak o svém synu smýšlela Maria, Boží matka, nanebevzatá? Co je podstatou života věřícího člověka?

Radost, jako bys objevil oheň

Je to svým způsobem zvláštní až bolestné, že Rohr musí připomínat základní pravdy víry, které v balastu vnějškovosti, v návratech k pseudo-tradici, v neustálém napětí a bojích upadly do zapomnění. Že Kristus „je jméno pro transcendentno uvnitř každé věci v universu“. Že Kristus „je jméno pro nezměrnou obsáhlost vší pravé Lásky“. Že Kristus „značí nekonečný horizont, který nás táhne ven z naší uzavřenosti a také nás táhne kupředu“. Že Kristus „je jiné jméno pro všechno – pro všechno v plnosti“. Jenže právě toho je třeba, obnažit srdce vykupitelského Kristova příběhu a přeskládat patra pomyslné pyramidy nutného poznání a duchovního uvědomění. 

Pro někoho budou proto myšlenky nové Rohrovy knihy hřejivým opakováním, které povzbudí jejich víru i pohled na tento svět. Pro druhého bude obsah této meditace bezbožným pohoršením, teologickým ptydepe, útokem na samu podstatu církve, mixem křesťanského panteismu a třikrát vylouhované mystiky. Upřímně, neumím si představit, že by se v regionu, v němž žiji, východiska Univerzálního Krista měla, nebo dokonce mohla dostat do pastoračních plánů, katechezí, studia a výuky. Přesto Rohr nepřichází s žádnou revolucí. „Jen“, bez nároku na to, aby za to byl adorován, poukazuje na několik závažných teologických přeryvů, či spíše schodů, které nás i díky velkým teologům a světcům minulosti, a i díky jemu, vyvedly z plochého chápání evangelia, které bylo – tehdy, tím více dnes – „podlamováno drsným individualismem“, jenž z katolické (univerzální) rodiny Božích dětí učinil miliardu společností s ručením omezeným, ne bratry a sestry, nýbrž zaměstnavatele a zaměstnance, muže a ženy, laiky a duchovní, horší a lepší. 

Kniha i pro české prostředí?

I když Rohr vychází ze své americké a kosmopolitní zkušenosti a tam jeho titul předně míří, přál bych si, aby alespoň část jeho úvah byla přenositelná i do našeho kulturního a duchovního prostředí, jak se to tu a tam povedlo u jeho duchovních cvičení pro muže, hledajících svoji vnitřní rovnováhu a žitelnou spiritualitu synů, otců a manželů. Je to, obrazně řečeno, kniha stovek křížovek, které čekají na vaše vyluštění a na vaše hlasité, nebo tiché, snad i v slzách pronesené – heuréka! Jako u mála jiných knih tu platí, že budete-li ji číst bez předsudků, s Písmem v ruce, v modlitbě a radostné mysli, promění vás v úplně jiného člověka. Největší viditelný rozdíl nebude v tom, komu a jak věříte (třebaže i tady dojde k velkému posunu). To důležité bude vidět na tom, co děláte a jak vypadají vaše vztahy. Na cestu vnitřního uzdravení se můžete s Univerzálním Kristem vydat právě teď. Teď. Teď. 
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.