Portréty a rozhovory / Michal Černý

4. března zemřel František Lízna, poutník, básník, kněz, vězeň komunistického režimu, člověk, který dokázal být blízký těm nejopuštěnějším. Pohřben byl vedle Martina Středy do jezuitské krypty v Brně. Co ale formovalo jeho spiritualitu, kterou dokázal ve své nezdobené pokoře a obyčejnosti oslovit (a provokovat) téměř všechny, s kým se setkal?

František Lízna byl podivuhodnou postavou již jen tím, že o člověku, kterému je skoro osmdesát let, žije zcela na okraji společnosti, má romské občanství a nemá rodinu, píší jednohlasně téměř všechna média. A připojují se k Miloši Doležalovi a jeho výzvě Santo subito! Rád bych upozornil na některé aspekty Líznova života, které možná v záplavě rekapitulací a díků mohou zaniknout, ale přesto je považuji za klíč k porozumění tomu, kým Lízna vlastně byl.

Vzpomínám si, že na jedné besedě pečlivě popisoval, kolikrát byl ve vězení a za co. Vkrádala se jasná a vlastně velice impertinentní otázka – proč se někdo nechá zavřít v roce 1988 za šíření protirežimních letáků – není to forma nějaké pózy, chuti být vždycky proti? Ani této otázce se ale František nevyhnul. Nikdy neměl rád vězení, byl milovníkem svobody, ale pravda pro něj byla vždy cennější. Copak mohu dělat něco jiného než to, co je správné? Bylo by možné nechtít pravdu a žít ve lži? Tento přístup byl myslím pro tohoto jezuitu zcela zásadní. Pro jeho osobnost i spiritualitu byla odvaha k boji za pravdu za jakoukoli cenu zcela zásadní. A současně byla doprovázena vždy pečlivým zkoumáním a tázáním se, zda lidé kolem něj chtějí podstupovat stejné riziko jako on .

Žádné osobní nepohodlí, utrpení, nemilost, společenské opovržení, tvrdé výslechy ani vězení pro něj nikdy nebyly motivací pro to, aby se pokusil uhnout či slevit z morálních nároků, které na sebe měl. Jan Sokol ve svých promluvách ze svaté Markéty v Praze opakovaně zdůrazňuje, že žádný křesťan nebere Ježíšova slova o tom, že by si měl vyloupnout oko, pokud ho svádí ke hříchu, úplně doslova. Myslím, že neznám mnoho lidí, kteří by se právě tomuto požadavku tak blížili jako František Lízna.

Být jezuitou, zdůrazňoval Ignác z Loyloy, znamená být součástí lehké jízdy – být tím, koho může Kristus poslat tam, kde je potřeba, který s sebou nepotřebuje táhnout breviář a spolubratry, který vyráží tak, jak je. To jediné, čím je vybaven, je hluboká osobní zbožnost a vztah s Bohem. Tento přístup byl v počátcích tovaryšstva vnímán jako problematický a Ignác z něj musel částečně ustoupit během procesu schvalování řádu. Paradoxem je, že po skoro pěti stoletích se zjeví Lízna jako znamení doby, jako paradox a rebel, který vezme přístup španělského mystika skutečně vážně. Stane se jezuitou nikoliv intelektuálního střihu, ale právě onou rychlou, která vyráží tam, kam se církev jinak nedokáže dostávat, k těm, co nejsou na okraji společnosti, ale za těmi, kteří jsou až za ním.

Do řádu vstoupil v roce 1968 v situaci, kdy bylo zřejmé, že mu to nepřinese žádný prospěch. Jak sám říkal, přišel mu jeden z nejpronásledovanějších. Když později vystudoval teologii a stal se knězem, odmítl kolaborovat a složit slib věrnosti režimu, takže zcela samozřejmě nezískal státní souhlas a jeho „kariéra“ pokračovala v dělnických profesích. Vždy v těch nejhorších, nejnáročnějších, vždy s označením režimně nespolehlivého. Pokaždé volil to náročnější, těžší, obtížnější.

Na otázku, proč si vybral právě službu těm nejslabším, s oblibou říkal, že jde o cestu, jak se dostat do nebe. Toto jednoduché myšlenkové východisko ho silně formovalo a dávalo mu jasný morální korektiv. Být pro druhé znamená mít odvahu a, jak on sám zdůrazňoval, jeho povaha nebyla nikdy bázlivá a výchova byla tvrdá. Byl proto pro tuto svoji službu skvěle připraven.

Jirous napsal své, dnes velice oblíbené a sdílené čtyřverší:

Jestli mě ještě popáté,
nedopusť, Bože, líznou,
dopřej mi aspoň ve vazbě
setkání s Františkem Líznou.

Zachytil v ní vlastně velice důležitý aspekt tohoto muže. Nechce se s ním setkat proto, že bude mít cigarety nebo to s ním bude zábavné, snazší, že bude mít protekci nebo že ho bude ochraňovat. Ale proto, že je to člověk, na kterého se můžete dokonale spolehnout, protože jeho jediným životním korektivem je život v Kristu, ze kterého za žádnou cenu nikdy neuhne. To neznamená, že by se nikdy ničeho neobával, že by mu čas od času nebylo dobře nebo že by nikdy neudělal žádnou chybu. Ostatně, s Františkem Líznou se na jedné faře nebo v jedné rezidenci asi moc bydlet nedalo.

Rád bych zdůraznil ještě jeden rozměr jeho osobnosti, který je možná pro nevěřící méně pochopitelný, ale vlastně určuje to, kým byl. Jeho aktivita ve světě, nekonvenčnost, osobní vřelost, to vše, co dělal pro druhé, nebyl akt nějakého osobního humanismu, ale plod náročné spirituality. Pokud čteme jeho básně, poutnické deníky nebo posloucháme jeho kázání, snadno nahlédneme, že nejde o člověka tvrdého ani naivního, jak mohl někdy na druhé působit. Ale o duchovně zralou osobnost, která čerpá ze vztahu k Bohu. Jeho bytostné životní naladění bylo modlitbou – modlitbou jako místem setkávání, lásky, spolubytí. Lásky, která vede k povinnosti, z níž není možné slevit. Člověka aktivního a pevného, ale nesmírně citlivého a lidského.

Myslím, že to pěkně ilustruje jedna z jeho nejčastěji popisovaných příhod; během poutě se mu rozbily boty a potřeboval nové. V obchodě nebyl dobrý výběr, a tak zvolil značku Mephisto a donutil ďábla jít do Compostely. A pokud z nic měl puchýře? To se jen ďábel snažil bránit, ale musel vědět, že s tím nic neudělá. Stojí tak před námi osobnost nápadně podobná svatému Prokopovi. S jiným oraništěm, jinou povahou, ale přesto s přesvědčením, že i s ďáblem lze pracovat, když existuje předpoklad osobní zbožnosti. A tu Lízna měl v té nejvyšší míře.

Když jako sanitář křtil za socialismu sub condicione umírající v nemocnicích, mnoho lidí se mu smálo. Jak říkal, část teologů tomu nebyla nakloněna. Ale on vnímal, že je právě toto potřebné. Udělat maximum, jít do krajnosti, nebrat ohled na sebe a činit vše, co je možné pro život druhých. V tomto ohledu byl osobností vysoce překračující hranice toho, co bychom mohli označit za běžné nebo standardní.

Otázka či zvolání, kterým jsme začínali, totiž zda by měl být svatý hned, ale ve vztahu Líznovi nedává smysl. Zcela jistě by to odmítl. Ne proto, že by nechtěl mít místo v kalendáři nebo plnit stránky novin. Ale proto, co říká v šesté kapitole evangelista Matouš: „Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích. Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu.“ Odměnu, o kterou stál, bylo bytí v Boží blízkosti. Službu druhým a duchovní život žádný „metál“ nepřiblíží, vzdaluje totiž civilnosti a blízkosti. Právě to bylo pevnou součástí jeho duchovního testamentu.

František Lízna byl člověk neklidný a v pohybu. Vzpomínám si na jeho popocházení v sakristiích sem a tam. Těkání očima, hledání aktivity. Ale současně na schopnost vše odložit a vstoupit do příběhu druhého. Augustin napsal, že „srdce lidské je neklidné, dokud nespočine v Tobě, Hospodine“. Pro Líznu platilo každé slovo této věty. Ono Tobě odkazující k bytostnému určení člověka skrze vztah, lásku a péči o druhé. Onen neklid, který bylo možné ukáznit putováním a prací. I jasné nasměrování toho, co je v životě skutečně důležité.

V téměř osmdesátiletém jezuitovi ztrácí církev člověka, který šel až za samou hranu společnosti. Který si nezamykal auto, když s ním přijel do města, ale nikdy neměl ani zamčené dveře fary. Když se věnoval mírovským vězňům, chtěl bydlet na cele u nich. Nikoliv v jejich cele s nějakou marektingovou vtíravostí, ale s dokonalou dostupností nezamčených dveří, které je možné kdykoliv otevřít. Dveří, v nichž metaforicky sídlil jeho vztah ke svobodě. Nejen své vlastní, ale především těch druhých. Své dveře ke Svobodě otevřel v následku nemoci, která sužuje a zabíjí mnohé, která řadu lidí činí osamělými, vystrašenými, opuštěnými. A právě s nimi, jakoby naposledy, byl ochoten nést toto utrpení až do konce.