Zamyšlení biskupa Františka Radkovského u příležitosti Světového dne prarodičů a seniorů

Přinášíme vám zamyšlení plzeňského emeritního biskupa Františka Radkovského u příležitosti Světového dne prarodičů a seniorů, který letos poprvé vyhlásil papež František na neděli 25. července 2021.

https://imageeditordmp.blob.core.windows.net/cirkevcz/cbk.blob.core.windows.net/cms/ContentItems/32158_32158/m_aspectcrop__w_768__h_432__o/fco7604-cropped-2.jpeg

Foto: Pavel Adámek, BIP

Stárneme. Ať už si to uvědomujeme, či nikoliv. Je to biologická záležitost, která se týká všeho živého včetně člověka, která se týká mě i tebe. S tím nic nenaděláme. Ale přece jen, jde o to, jak naše stárnutí a stáří budeme prožívat. Něco už o tom ve svých 82 letech vím. Rád se s Vámi o pár postřehů podělím.

Někteří, například já, aspoň dosud, nejsou moc obtěžováni svými nemocemi a stářím a jsou schopní zanechat za sebou ještě aspoň kousek práce k oslavě Boží a prospěchu lidí. Ti, kteří jsou sužováni a omezováni stářím a nemocemi, to mají těžší: snášejí bolesti a utrpení a jsou stále víc závislí na pomoci druhých.

Je dobře, že člověk není jenom tělo, ale má i duši, která je nesmrtelná a která rozhodujícím způsobem může ovlivňovat náš život a naše vztahy k druhým.

Velkou pomocí nám může být naše křesťanská víra, pokud se ji snažíme žít. To je moje velmi důležitá zkušenost. Žít a trpět bez víry je jistě mnohem, mnohem těžší. A co teprve když stárneme, léta přibývají a my, ať chceme nebo ne, se blížíme smrti, konci našeho pozemského života. Co s tím? Nemyslet na smrt? Ale když se s ní potkáváme stále blížeji. Ve vlastních nemocech a omezeních, ve smrti našich blízkých, v opuštěnosti, kterou prožíváme stále naléhavěji, jak nám naši blízcí ubývají.

Potřebujeme naději. Dovolte mi citovat papeže Benedikta XVI., který to ve své encyklice o naději, Spe salvi, mistrně vystihl:

„Ke své životní cestě potřebujeme menší i větší naděje, které nás den co den udržují při životě. Tyto naděje ale nestačí, pokud schází velká naděje – která musí přesahovat všechno ostatní. A takovou nadějí může být jen Bůh, který zahrnuje celek a který nám může předložit a darovat to, čeho my sami nejsme schopni dosáhnout. K naději jako její nedílná součást patří to, že ten, kdo ji má, je obdarován: být obdarován tedy k naději zkrátka patří. Bůh je základem naděje – nikoliv ovšem jakýkoliv bůh, ale Bůh, který nese lidskou tvář a miloval nás až do krajnosti: jak každého jednotlivce, tak lidstvo jako celek. Jeho království není jakýsi imaginární ‚onen svět‘, umístěný do budoucnosti, která nikdy nenastane; jeho království je tam, kde je milován a kde nás zastihne jeho láska. Jen jeho láska nám umožňuje, abychom ve vší střízlivosti, den po dni vytrvali ve světě, který je nedokonalý, a neztráceli elán naděje. Jeho láska je nám také zárukou toho, že existuje to, co jen mlhavě tušíme, a přece v hloubi srdce očekáváme: život, který je ‚skutečně‘ životem.“ (čl. 31).

Hezká slova, ale jak je žít? Chceme-li trvale prožívat tuto naději, směřující ke krásné budoucnosti v Boží lásce, je třeba, abychom se na tuto budoucnost těšili. Je důležité, aby v nás rostla láska k Bohu, našemu milujícímu Otci, aby v nás rostla láska k Ježíši Kristu, který za nás z lásky k nám zemřel, a nás tak zachránil, aby v nás rostla láska k Duchu svatému, který nám všechnu tuto lásku vkládá do srdce a posiluje nás, abychom ji byli schopni žít. A samozřejmě je velice důležité, abychom se snažili milovat všechny lidi, jinak naše k láska k Bohu nemůže být upřímná. Apoštol Jan ve svém prvním listě píše: „Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“ (1Jan 4,7–8).

Zvykl jsem si říkat Pánu Ježíši upřímně každý den, že ho mám rád a že se na něho těším. Je krásné těšit se na něho, i když si uvědomuji, že mezi přítomností, kterou právě prožívám, a budoucností v jeho náruči, je smrt, kterou musím projít. Nevím, jaká bude, jak bude nepříjemná, ale i tady je třeba se připravovat. Prosit Pána Ježíše pro jeho krutou smrt na kříži o sílu dobře projít vlastní smrtí, byť by byla sebenepříjemnější. Tohle zrání, směřující k závěru našeho pozemského života a jeho vyvrcholení ve věčnosti,  je také velmi důležitou náplní našeho stáří. Naše stárnutí se jím stane důležitou částí našeho života, která by měla vyvrcholit tím, že Pánu v okamžiku smrti odevzdáme s láskou celý náš pozemský život a od něho obdržíme jeho věčné pokračování. A to za podmínky, že budeme pro něho s láskou otevřeni a nebudeme zablokováni hříchem, to jest něčím zlým, na čem lpíme a čeho jsme se nebyli schopni s lítostí zříci. K tomu je důležitá svátost smíření, která nás smiřuje s Bohem a hříchy odpouští. Často ji využívejme. I když jsme třeba na ni dřív nebyli zvyklí, snažme se ji pravidelně, tak asi jednou měsíčně, přijímat. Je velmi důležitá po celý náš život, ale v jeho závěru snad nejvíc.

Zdroj: Biskupství plzeňské