DRUHÝ NÁSTUPCE DONA BOSKA – Pavel (Paolo) Albera
Hlavní představený salesiánů Don Ángel Fernández Artime vyhlásil v salesiánské rodině rok 2021 věnovaný Donu Paolo Alberovi, druhému nástupci Dona Boska, při příležitosti výročí 100 let od jeho úmrtí.
Don Pavel Albera (6. 6. 1845 – 29. 10. 1921), druhý nástupce Dona Boska, se narodil 6. června 1845 v None (Piemont), mezi Turínem a Pinerolem, a zemřel 29. října 1921 v Turíně. Ve funkci hlavního představeného byl v letech 1910 – 1921. V historii salesiánské kongregace je známý jako Malý Don Bosco. Don Albera byl prvním salesiánským provinciálem ve Francii a byl zvolen za hlavního představeného v roce 1910 po smrti dona Ruy.
Pavel byl sedmým dítětem z rolnické rodiny. Ze sedmi dětí měly čtyři povolání k zasvěcenému životu. S Donem Boskem se setkal jako chlapec poprvé ve farnosti své vesnice, když mu bylo 13 let. 18. října 1858 vstoupil do oratoře na Valdoku a 10. května 1860 byl přijat do kongregace. Roku 1861 se dokonce dostal na jednu z prvních fotografií, na níž Don Bosco zpovídá v oratoři v Turíně.
Svědectví o jeho oddanosti ke studiu a jeho klidné povaze podal jeden z jeho bývalých dětských společníků: „Při hře jsem byl neustále v pohybu. On zase docela klidný. Raději se procházel nebo byl v kanceláři dona Alasonattiho a pomáhal mu v různých věcech. Pavel Albera byl velmi zdvořilý a patřil mezi nejlepší ze třídy. Měl silnou vůli a také vynikal svou mimořádnou zbožností, což bylo velmi drahé Donu Boskovi. V pouhých 15ti letech se rozhodl pro salesiánský život. 27. října 1861 oblékl Pavel kleriku a 14. 5. 1862 se stal jedním z prvních 22 salesiánů Dona Boska. 10. prosince 1865 získal na univerzitě v Turíně diplom profesora pro nižší gymnázium. Roku 1863 byl poslán jako učitel a asistent na školu v Mirabello Monferrato, kde jedním z jeho žáků byl i budoucí salesiánský biskup v Brazílii – Luigi Lasagna.
Na kněze byl vysvěcen 2. srpna 1868 v Casale Monferrato a jako šestadvacetiletý byl zvolen ředitelem salesiánského domu nejprve Marassi, o rok později v Sampierdareně u Janova, kde v roce 1875 otevřel Don Bosco dům pro pozdní povolání a don Albera zde působil opět jako ředitel. Sampierdarena bylo místo, kam Don Bosco poslal i dona Rinaldiho, který se stal na celý zbytek života dobrým přítelem dona Albery.
Dne 27. listopadu 1873 byl prostřednictvím zájmu Dona Boska jmenován členem Akademie Arcadia. Práce v Samperdareně byla rozmanitá. Don Albera obnovil kostel, rozšířil institut a založil tiskárnu, kde se v roce 1877 začal tisknout salesiánský bulletin.
Roku 1881 byl zvolen provinciálem ve Francii a žil v Marseille, kde i přes těžké období pronásledování zvýšil počet francouzských domů ze tří na třináct. Snažil se napodobit ve všem Dona Boska, a to tak, že získal titul „Malý Don Bosco“. Don Cartier o něm řekl: „Byl to muž akce, zvláště vnitřní akce.“ Jeho jedinečným zájmem byla duchovní formace. Četl nejlepší francouzské asketické spisy, studoval je a hojně rozdával svým bratrům. Ve Francii zůstal až do roku 1891, kdy byl následovníky Dona Boska povolán zpět do Turína, aby působil jako generální katecheta kongregace.
V Turíně se dal k dispozici donu Ruovi, který k němu měl velkou důvěru a pověřoval jej kázáním a návštěvami domů a inspektorátů po celém světě. V letech 1894 – 1895 byl ve Francii, Alžírsku, na Sicílii a ve Svaté zemi, v roce 1898 navštívil Francii, Španělsko a Belgii.
Roku 1900 jej don Michal Rua poslal jako svého zástupce při příležitosti 25. výjezdu misionářů na návštěvu salesiánských domů v Jižní Americe. Vrátil se za tři roky, 11. dubna 1903, právě včas, aby se mohl účastnit příprav na korunovaci Panny Marie Pomocnice křesťanů (7. května 1903). Následujícího roku byl v Římě u Svatého otce Pia X., pak na Sicílii, ve Francii, Rakousku a Polsku. V roce 1907 oslavovali salesiáni prohlášení Dona Boska za ctihodného a don Albera byl opět ve Francii a ve Španělsku. Pak přišlo zemětřesení v Messině a jeho návštěva na Sicílii a v Tunisku a poslední období života dona Ruy.
Podle proroctví Dona Boska, které bylo známo pouze donu Rinaldimu, ho generální kapitula 16. srpna 1910 zvolila hlavním představeným kongregace a stal se tak druhým nástupcem Dona Boska. Zůstal jím až do své smrti 29. 10. 1921. Během jeho působení kongregace pokračovala v růstu (počet salesiánů vzrostl o 700 a domy o více než sto), ačkoli doba byla velmi těžká díky první světové válce, kdy byli někteří salesiáni povolání do armády. Mezi jinými i mladý muž, který se stal později také hlavním představeným: Renato Ziggiotti.
V roce 1913 navštívil don Albera salesiánské domy v Rakousku, Polsku, Jugoslávii, Anglii a Belgii a otevřely se možnosti působení i v Maďarsku, jenže první světová válka jeho záměry kazila a pro salesiánský apoštolát nebyly v Evropě vhodné podmínky. Mnoho salesiánských škol bylo přeměněno na nemocnice nebo kasárna. Don Albera začal psát každý měsíc dopisy vojenským jednotkám po celé Evropě, kde věděl, že tam jsou mladí salesiáni. Přestože byla Evropa blokována krvavou a bolestivou válkou, salesiánská díla rostla v jiných zeměpisných šířkách světa.
V roce 1914 schválil don Albera otevření misií v Rio Negro v Brazílii, v roce 1916 v Německu a v roce 1917 misie v Shiu-Chou v Číně. V roce 1915 papež Benedikt XV. poctil salesiány jmenováním kardinálem prvního salesiánského biskupa monsignora Cagliera. Dílo Dona Boska pokračovalo ve své expanzi a v roce 1920 byla otevřena misie v Gran Chaco v Paraguayi a o rok později v Assamu v Indii, ve Střední Americe a na Kubě. V témže roce byl před bazilikou Panny Marie Pomocnice křesťanů slavnostně otevřen památník Dona Boska a konal se zde sjezd spolupracovníků, bývalých žáků a žákyň dcer Panny Marie.
Vyčerpaný neustálými cestami zemřel don Pavel Albera v Turíně 24. října 1921 ve věku 76 let. Toto napsal don Pavel Albera: „Don Bosco vychovával láskou, přitahoval, získával a proměňoval. Všechny nás byl schopen zapojit do atmosféry plné radosti a štěstí, takže mizely jakékoli chmury nebo stesky. Všechno nás na něm přitahovalo: jeho pronikavý pohled i úžasná kázání; prostý pohyb hlavou; úsměv, který měl na rtech, vždy nový a jiný, ale pořád pokojný; pohyb úst, jako by chtěl promluvit beze slov; některá slova, která zdůrazňoval nezaměnitelným způsobem; jeho gesta a ladné, nenucené pohyby; to všechno působilo v našich mladých srdcích, takže jsme byli fascinováni; nedokázali jsme prostě vzdorovat jeho dobrotě vůči nám, jež byla pro něj něčím zcela přirozeným, vůbec se v tomto smyslu nemusel namáhat.“ Pedagogickým spisem Dona Boska byl jeho život.
