Existuje také salesiánský způsob modlitby. Don Bosko ji postavil na druhé místo při charakteristice salesiánského ducha. „Zbožnost je druhým charakteristickým rysem kongregace a druhým specifikem jejího ducha“ (Annali Sales. str. 726).
Několik základních textů nám bude sloužit jako východisko k vymezení vlastností salesiánské modlitby, tj. přímých vztahů salesiána se živým Bohem.
Nejdříve dva texty znalců salesiánského ducha. Don Ceria v citované kapitole Análů pokračuje takto:
„V pojetí Dona Boska (jedná se tedy o základní definici) zbožnost je postoj člověka vyhýbat se i lehké urážce Boha a dělat úplně všechno pro Pána. Zvláštností salesiánské zbožnosti je umět se modlit prací“ (str. 726 a 729).
Druhý text pochází od dona Rinaldiho, ktery souhrnně definoval salesiánského ducha takto:
„Salesiánský duch je neúnavná pracovitost posvěcená modlitbou a spojením s Bohem (XII. gener. kapitula, 1922)“.
Všimněme si hned, jak oba texty úzce spojují modlitbu a činnost, modlitbu a život.
Salesiánské učení o zbožnosti spočívá na základní pravdě vyslovené v Nové zákoně. Protože se na ni snadno zapomíná, II. vatikánský koncil ji znovu zdůraznil. Touto pravdou je to, že opravdový kult, který od nás Bůh očekává, je především duchovní a teprve na druhém místě rituální. Bůh požaduje naše srdce a náš život. Je pravda, že nezavrhuje obřady a vnější formy, které mají“ hodnotu jako znamení ve sféře vyjadřovací i sociální. Bůh je však přijímá jen tehdy, když jsou projevem věrného života, nebo alespoň srdce rozhodnutého být zcela konkrétně věrnějším. Samy o sobě jsou obřady prázdné, a když jsou odtrženy od pravdy srdce nebo od pravdy života, stávají se tím, čemu říkám formalismus nebo farizejství. Ve Starém zákoně a za časů Ježíšových tomu t často bývalo. Slyšíme proroky i samého Krista, jak židům vytýkají, že Bůh odmítá čistě vnější pokrytecké modlitby a bohoslužby. Bůh naopak očekává“ oběť života, žitého ve shodě a jeho zákonem. „Tento lid mě ctí ústy,“ stěžuje si Ježíš, „ale jeho srdce je ode mne daleko! Nadarmo mě však ctí“ (Mt 15, 8-9). Ježíš uctívá svého Otce v každém okamžiku svou absolutní poslušností. Jeho nejvyšším kultovním úkonem se stane konkrétní oběť vlastního života, oběť těla a krve v poslušnosti pramenící z lásky.
Ježíšovi učedníci jsou proto pozváni k této úžasné skutečnosti. Křtem se stali kněžími (ve smyslu duchovního kněžství pokřtěných). Proto mohou a musí z celého svého života, z nejprostších věcí naplňujících lidský život, v rodině i zaměstnání, učinit oběť Bohu Otci. Je to oběť, která oslavuje Boha, naplňuje Ho radostí a přispívá ke spáse světa.
Apoštolská konstituce Laudis canticum to vyjádřila zcela jasně: „Celý život věřících tvoří opravdovou liturgii, v níž se nabízejí ve službě lásky Bohu a lidem a spojují se tak s jednáním Ježíše Krista, který svým životem mezi námi a obětováním sebe samého posvětil život všech věřících“ (AAS 1971, str. 533; ale srov. i překrásné čl. 10 a 34 Lumen Gentium).
Ještě více mohou věřící oslavovat Boha, když vezmou vážně svoji apoštolskou odpovědnost, kterou jim církev svěřuje, v prožívání každodenního života. Koncil zdůraznil dva aspekty: nechat proniknout osobní i společenský “ život, celý současný společenský řád duchem blahoslavenství a nabídnou lidem Kristovo poselství i Jeho milost (srov. AAS a GS 72).
Problém spočívá v umění skutečně prožívat tuto „liturgii života“. Nejde to zcela automaticky, ani to není tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát! V důsledcích se jedná o skutečnou orientaci života k Bohu, která předpokládá živou víru, a také lásku k Bohu, pro niž se zříkáme zla (toho zla, které nás tak často pokouší a napadá) a kvůli níž plníme to, co na nás Bůh žádá.
Ano, právě toto je vlastní salesiánské zbožnosti. Všimněme si definice dona Cerii: „V pojetí Dona Boska zbožnost je postoj člověka vyhýbat se i lehké (!) urážce Boha. Taková zbožnost vyžaduje opravdu velkou víru a velkou lásku! Don Bosko ji uskutečnil v maximální míře. Don Rinaldi o něm napsal: „Don Bosko se neustále modlil, pracoval, hrál si, psal, ale vždy s pohledem vzhůru, k Bohu. Neříkejte, že salesiáni vedou (jen) činný život! Pracujeme v kontemplaci. Jsme aktivní i kontemplativní. Don Bosko byl totiž takový!“ (Exercicie z r. 1927). Víte, že Don Bosko byl definován jako „spojený s Bohem“. Je to jen jiné vyjádření toho, že Don Bosko byl kontemplativní v činnosti. Co to znamená? Že Don Bosko každou chvíli výslovně „myslel“ na Boha? To se mi nezdá. Bylo by to velice těžké, ale ještě těžší by to pak bylo pro nás. Spíše to znamená, že Don Bosko si stále živě uvědomoval hluboký smysl své činnosti. Jednal s tímto „apoštolským smyslem“, který mu diktovala jeho víra a láska, který mu umožňoval udržovat celou svou činnost na nadpřirozené úrovni. Vezměme si příklad ženatého muže a otce rodiny. Hluboce miluje svoji manželku a děti. Můžeme se proto domnívat, že na ně neustále myslí? Určitě ne. Jak by mohl potom pozorně a usilovně plnit své profesionální povinnosti? Jak by mohl například bez nehody řídit auto? A přece vždycky pracuje s vědomím svého postavení manžela a otce. To vede k tomu, že v nejrůznějších pracích a povinnostech spontánně odmítá všechno, co by se mohlo postavit proti jeho lásce. Naopak, všechno koná v souladu s láskou, jíž miluje svoji manželku a děti. Analogickým způsobem jedná každý křesťan se živým vědomím věřícího člověka. Pokud ho žene touha sloužit Bohu, jedná vždy s apoštolským úmyslem: objevuje a potkává Boha v každodenním životě. Ví, že jeho apoštolská práce má božské dimenze a podle těchto dimenzí také žije. Ví, že je Bohem poslán a všude, kde se nalézá, Boha zpřítomňuje. Ví, že je s Bohem a že Bůh je s ním. Ví, že potkává Boha ve všech, kteří ho obklopují. „Všechno, co jste udělali jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste to učinili“ (Mt 25, 40).
Křesťan ví, že svoji práci vykonává pro Boha, pro Boží království a pro Jeho slávu. Ví, že Duch Boží ho může kdykoliv s nekonečnou jemností a diskrétností volat, dávat mu znamení a povzbuzovat ho k větší lásce. Toto všechno, souhrnně prožívané, je duchovní oslavou Boží, je to pravá salesiánská zbožnost. Jedním slovem je to život podle Božího přání naplněný vůlí líbit se Bohu stále více.
Vidíte, že to není snadné, neboť je v tom skrylo trvalé riziko zapomínat na Boha a stávat se pouze člověkem činnosti, nechat se strhnout pokušením nebo jednoduše rutinou.
Už chápeme, že ten, kdo chce prožívat tento křesťanský a salesiánský život musí si nutně vyhradit čas na rozjímání, na slovní modlitbu a na kontakt s věřícími přáteli. (Právě to jsou tři hlavní prostředky vyživující „křesťanský cit“, s nímž je třeba žít.) Ale úplně nejdříve bych se chtěl zmínit alespoň několika slovy o jednom mnohem jednodušším prostředku, který je schopen udržovat rozlet živé víry nezbytné pro křesťanský život. Jsou to střelné modlitby, výslovně doporučované Donem Boskem podle učení sv. Františka Saleského.
Vraťme sek našemu přirovnání ženatého muže a otce rodiny. I když ne myslí stále na svou ženu a děti, je hezké a dobré, když si na ně občas, bleskově vzpomene. Potěší ho to, uklidní a povzbudí. Možná, že má jejich fotografii v kanceláři, na pracovním stole nebo v peněžence. A stačí mu letmý pohled, aby si oživil svoji lásku k nim.
Podobně, ba ještě lépe jedná salesián, neboť Pán je skutečně přítomen všude. Zvlášť tehdy, když neměl čas vykonat svoji obvyklou slovní modlitbu, pamatuje na svého Pána během všech svých zaměstnání. Ať už čeká na autobus nebo řídí auto, ať poslouchá zprávy nebo jde po schodech, dokonce i uprostřed rozhovoru, před divadelním představením, které ho potěší, nebo naopak zarmoutí ale především v hodinách zkoušek se jeho srdce jako blesk vznese k Bohu Otci ke vzkříšenému Kristu nebo k Panně Marii. Ví, že všichni mu jsou blízcí, přítomní a věnují jeho osobě pozornost. A možná právě tento chvilkový pocit převede d rychlé invokace, do modlitby, která vznikne zcela spontánně. Je to tzv. střele“ modlitba (podle lat. jaculum = šíp, vystřelený k Bohu).
Tato skromná vzývání jsou nejživější modlitbou, květem života, bezprostředním dialogem schopným zachytit život do sítě víry a lásky.
Salesián nemá mnoho dlouhých pobožností. Proto si je dobře vybírá a snaží se je intenzívně prožívat.
Charakteristikou salesiánských modliteb je jejich úzká spjatost s denním životem. Jestliže je tedy salesián ve své podstatě apoštolem, pak i jeho modlitba bude apoštolskou, tak jako Kristova modlitba během Jeho veřejného života, tak jako modlitba sv. Pavla nebo modlitba dalších velkých lidí činnosti. Modlitba má proto dvojí význam. Mohli bychom to stručně vyjádřit takto: modlitba je úkonem sjednocující lásky (společenství s Bohem) a zároveň přípravou na lásku sloužící (oddanost druhým lidem). Modlitba je pro apoštola chvílí odpočinku, k níž Pán Ježíš vyzval apoštoly po návratu z praní apoštolské cesty (Mk 6, 31).
Modlitba je důvěrným okamžikem prožívaným s Učitelem, kdy se každý může projevit zcela nenuceně. Apoštol v ní skládá svému Učiteli účty ze svého života a z vlastních zkušeností, vypráví mu o lidech, které cestou potkal, i o těch, za něž je zodpovědný. V modlitbě děkuje za úspěchy, pokořuje se před Učitelem za utrpěné porážky, ale zároveň se Mu svěřuje, jak je šťastný, že může být Jeho služebníkem a přítelem. Taková modlitba se dotýká stejně tak budoucnosti jako minulosti. Je předpokladem a přípravou na práci, kterou apoštol podniká. Je prosbou, žádostí o milost, aby práce byla plodná, protože bez Pána nemůžeme činit nic (Jan 15, 5). Ale když On naší slabostí dodá sílu, 30 můžeme všechno (Fit 4, 13). Modlitba se tak stává privilegovaným okamžikem, v němž se posiluje salesiánova pastorační láska, jeho dynamismus a oživuje se onen „smysl pro apoštolát“, který dává hlubokou hodnotu celému jeho životu.
